Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Nejprve považuji za potřebné vysvětlit, proč jsem pro název článku o jediném plemeni zvolila množné číslo. Až se totiž blíže seznámíte s jeho obsahem, zjistíte, že se skutečně bude jednat o rozdílné typy, byť sdružené pod jedním registračním číslem standardu F.C.I.
   Anglický setr je krásným produktem anglického chovatelství. Stejně jako ostatní setři, jeho blízcí příbuzní, je řazen do skupiny FCI č. 7 (ohaři), podskupiny britští ohaři dlouhosrstí. A stejně jako mnoho dalších plemen, která byla vyšlechtěna britskými chovateli, i jeho chov postihlo rozdělení na dvě linie, na tzv. linii pracovní
a linii výstavní. Se stejným problémem se setkávají chovatelé retrivrů (zlatí i labradorští ), španělů (špringršpaněl), ale i dalších britských plemen, původně výhradně pracovních. Toto dělení vzniklo především proto, že na kontinentě, ale i mimo Evropu, byla zvířata z britských chovů mimořádně žádaná a reakcí na tuto poptávku pak bylo zvýšení produkce na Ostrovech. Ovšem k tomu, aby byla udržována vysoká pracovní schopnost v populaci, je nutné provádět tvrdou selekci
na bázi pracovních výkonů, tedy vrozených vloh. Ne každý chovatel však měl schopnosti či možnost selektovat na tomto základě. Všichni zkušení chovatelé potvrdí, že mnohem rychleji a snáz se v chovu daří upevnit exteriérové znaky (fenotyp),než udržet vysoké pracovní vlohy. A tak se mnoho anglických chovatelských stanic dalo cestou, která přinášela rychlé úspěchy a tím i zisky při relativně menší obtížnosti.
   Při chovu „na exterier“ se proto hledělo především na to, aby zvířata byla co nejreprezentativnější,v případě setrů se tedy začal zvětšovat tělesný rámec a preferovalo se bohaté osrstění. Tento trend se začal projevovat od poloviny
XX. století a trvá dosud.
 Abychom se ovšem vrátili k anglickému setru, tak jak byl znám na počátku minulého století a jak jej charakterizovaly tehdejší standardy „byl nejmenší“ ze setrů, měl mimořádné schopnosti pro polní práci, jeho povaha byla velmi mírná a jemná, přátelská k lidem i ke zvířatům. Specifickým znakem anglických setrů byl jejich zvláštní pohyb při práci v poli i neobvyklá pozice při vystavování. Tady bude malá odbočka do minulosti: schopnost vystavování se objevila u některých honičů, kteří při kontaktu s pachem pernaté zvěře zůstávali stát a tím umožnili lovcům přiblížit se k této zvěři velmi blízko. Před tím, než se při lovu začaly používat palné zbraně, se totiž ptáci lovili „pod síť“, někdy též zvanou „filec“. A k tomu, aby se pták dal přiklopit, musel se lovec dostat co nejblíže. Právě díky této zvláštní vlastnosti některých psů (vystavování), se to dařilo lépe a proto byli psi s touto vlastností vyhledáváni a jejich vloha selektivním postupem upevňována. I když známe mnoho plemen ohařů a jsou mezi nimi vynikající stavěči, přece jen ten ze všech „nej“ je anglický setr. Jako jediný zaujímá při vystavování polohu, při níž téměř leží. Však se také zpočátku stavěči nazývali „psi líhací“ a tato poloha tedy nebyla takovou zvláštností, jakou je teď. Pes byl totiž velmi často přiklopen sítí zároveň s lovenou zvěří, takže kromě absolutního
klidu, který musel zachovat v přímém kontaktu s ní, musel být i přiměřeně „skladný“. Patrně tedy způsob vystavování, tak jak jej známe u anglického setra, je archetypem
vystavování. Stejně tak způsob pohybu anglického setra v poli je velmi odlišný od všech ostatních ohařů, britská plemena nevyjímaje. V některých příručkách je charakterizován jako „pohyb kočky“. Angličan se totiž pohybuje sice velice rychle, ale přitom jako by se plížil, jeho těžiště je velmi nízko. Též jsem se setkala s charakteristikou, která přirovnává tento pohyb k plazení hada. I způsob, kterým
angličan zabírá terén, je pro něj typický a liší se opět velmi od dalších ohařů. Plnohodnotný anglický setr zabírá pole hodně do šířky, přitom ovšem křižuje nepříliš daleko před psovodem.Dá se tedy bez nadsázky říci, že anglický setr je absolutním králem mezi stavěči, o čemž ostatně svědčí jeho neotřesitelná hegemonie ve
všech vrcholných soutěžích trialového typu. Vždyť umístění jiného plemene v kategorii britských ohařů na předních místech při těchto soutěžích se jeví téměř jako rarita.
To co jsem teď uvedla, se ovšem týká pracovního typu této rasy. Typ, který je preferován na výstavách především v anglosaských zemích a tam, kde mají tyto země
výrazný vliv (Holandsko, severské státy) a podle nějž byl, bohužel, upraven i standard, který v současnosti platí, si nezachoval ze specifických znaků pracovní linie téměř nic. S trochou nadsázky můžeme říci, že s ním má obdobné jenom zbarvení.
Pokusím se vyjmenovat rozdíly, které jsou mezi oběma typy. Současný trend v chovu výstavního typu, jak jej udávají výše zmíněné státy, preferuje psy mohutné, vysoké
(kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 65-68 cm u psů a 61-65cm u fen), se silnou kostrou, hlava má bohatý pysk, který často přechází i do volné kůže na krku. Osrstění je velmi dlouhé a částečně se upravuje stříháním (ucho, krk, někdy též hřbet, tlapky). Takovýto pes ovšem nemůže vyhovět požadavkům, které jsou kladeny na polní specialisty. Jistěže nemusí mít problém se splněním disciplin zkoušky praktického lovu, která se nazývá BICP a je velmi podobná zkouškám lovecké upotřebitelnosti, jak je známe u nás. Pes, pokud si zachoval schopnosti k lovu, zvěř vyhledá, vystaví tak, jak to známe i u jiných plemen, tedy vestoje a splnění aportových disciplin už je jen záležitostí jeho cvičitele. Takže mu není zamezen ani přístup ke získání titulu Interšampiona.
   Naproti tomu státy, v nichž se preferuje výkon před exteriérem, tedy Itálie, Francie, Portugalsko,Španělsko, Řecko a také následnické státy bývalé Jugoslávie, se vydali jiným směrem. Absolutní prioritou v chovu tohoto plemene je zachování a posílení všech jeho výjimečných vlastností. Je to právě Itálie, jejíž chovy se již dlouho drží
na absolutní špičce v chovu pracovních linií. Anglický setr je tam nejpopulárnějším loveckým plemenem a jednou z nejpopulárnějších ras vůbec. Psi z italských chovatelských stanic ovlivňují chov pracovních anglických setrů v celé Evropě a objevují se i v zámoří. Ve standardu, který je uveřejněn na internetu, je výslovně uvedeno, že kohoutková výška by neměla přesáhnout 60 cm! Je to ovšem požadavek pochopitelný. Má-li si pes zachovat schopnost svého zvláštního pohybu, je třeba, aby tomu odpovídaly jeho tělesné proporce. Takže rámec je vždy obdélníkový, předloktí krátké, aby pes byl co nejníže nad terénem, substance velmi suchá, vyvinutý, ne však volný pysk. Osrstění je mnohdy méně bohaté, většinou se vůbec neupravuje, je-li delší, pak se upravuje krk a tlapky, nikdy ne uši. Ve středoevropském prostoru můžeme v současnosti zaznamenat psy z obou linií. Zvláště Německo se počalo díky tomu, že jeho chovatelé měli před našimi předstih v kontaktech se západní Evropou, velmi zajímat o soutěže anglických ohařů typu Field-Trial. Investice německých chovatelů do nákupu pracovních psů se vyplatila a v roce 1998 německé družstvo dokázalo vyhrát v kategorii britských ohařů Mistrovství světa. Ovšem na výstavách respektují Němci platný standard a předvádějí tam většinou psy „exteriérové“. U nás se první poválečné soutěže Field-Trial počaly konat od 60.let, kdy je začal pořádat tehdejší „Klub chovatelů anglických ohařů“. v té době, tedy v 60. letech, se u nás angličtí setři chovali v nemnoha tradičních chovech. Tehdy ještě nebylo žádné dělení na dva typy, setři byli špičkoví polní psi a z dnešního pohledu byli bez výjimky „pracovního typu“. Na konci 60. let se s uvolněním pohybu přes hranice dostalo do ČSSR několik zajímavých importů, kteří ovlivnili chov u nás v dalším období.Prvním z importovaných psů byl Brig, dovezený ze SSSR. k tomu si dovolím odbočit. v SSSR se zachovaly velmi dlouho nezměněny původní linie anglických plemen, které přišly na území tohoto státu již na konci XIX. století a po VŘSR, kdy byly kontakty okolních zemí se SSSR zmrazeny, byli ruští chovatelé nuceni pracovat jen s tím materiálem, který měli doma k dispozici. Povedlo se jim udržet vynikající pracovní vlohy u jejich psů a pokaždé, když k nám byl dovezen nějaký plemeník ze SSSR, velmi kladně ovlivnil pracovní vlohy potomstva. Bohužel, po zániku SSSR a otevření hranic, došlo k obrovskému přívalu různých importů do Ruska a původní ruské linie se všemi jejich osobitými kvalitami zcela zanikly. Dalším importem, který se hodně uplatnil v našem chovu, byl rumunský pes Fix de Carei. Z italské krve se zde objevili psi Mopo del Bremzo a Kim v. Crailsheim (narozený v NSR), kteří byli potomky vynikajícího italského psa ICH. Gip del Bremzo. Italskou krev také vedli Eros z Medláneckých vrchů a později přímo z Itálie dovezený pracovně vynikající Dick. Ještě jednou došlo k dovozu dvou psů ze SSSR, bratrů Tristana a Toma Sayera Fomičev. u všech těchto plemeníků se kohoutková výška pohybovala okolo 62 cm a můžeme je z dnešního pohledu považovat za představitele pracovního typu. v 70. a 80. letech zde působili i další importovaní psi, vedoucí anglickou krev. Oba maďarští psi,Fidelius Caesar a Fidelius Daniel měli sice ještě pouhých 62 cm, ale Percy v. Crailsheim i Biss z RysiegoWykrotu už měli 66 a 65 cm. v české populaci plemene pak dochází k výraznému nárůstu kohoutkové výšky od počátku 80. let. I v současnosti se u nás můžeme setkat s oběma typy, i když naši chovatelé většinou nerespektují dělení na typy a tak není snadné rozeznat, jaký setr a s jakými schopnostmi se ze štěňátka, které si pořídíme, vyvine. Dá se říci, že na výstavách převažují psi anglického „výstavního typu“, ale s otevřením hranic a s možností startů na evropských soutěžích si někteří z milovníků nádherné práce anglických setrů dovezli též pracovní psy s velkým podílem italské krve, kteří již začínají excelovat na trialových soutěžích a předvádějí tam tu báječnou práci, jakou můžeme vidět jen a jen u anglického setra.Velkým zadostiučiněním pro všechny, kteří investovali do dovozu jedinců z pracovních linií (nejen anglických setrů, ale i dalších britských plemen), se stalo umístění českého reprezentačního družstva na Mistrovství světa v lovu s ohaři v roce 2004 a 2005, kdy naše družstvo obsadilo stříbrnou příčku.Obrazek

 

 


Napsala Helena Dvořáková (převzato z klubového zpravodaje ČPSK)

Foto: Merybell z Krzáku